ODKAZ OTCE: Ing. Petra Kopková o rodině, firmě a věrnosti oboru

Rozhovor s Ing. Petrou Kopkovou, vedoucí skupiny Režie na pražské pobočce společnosti Valbek, spol. s r.o., není jen o kariéře ve stavebnictví, ale o kontinuitě hodnot, o odpovědnosti, kterou člověk přebírá spolu s příběhem své rodiny, a o hledání rovnováhy mezi výkonem, prací a životem. Petra je se Skupinou Valbek spojená už od roku 1993. Prošla firmou v různých rolích, několikrát stála v čele vedení, zažila fúze, zásadní změny i osobní zlomové momenty. Přesto zůstává přirozená, otevřená a lidská – bez potřeby budovat si pozici skrze funkce nebo tituly.

Upřímné vyprávění o profesní cestě, rodinných kořenech i vnitřním motoru ženy, která je přirozenou součástí příběhu Valbeku.

Petro, ve Skupině Valbek jsi od roku 1993. Vraťme se ale ještě o krok zpátky – jaký vztah Tě poutal k oboru ještě před tím?

To je trochu legrační. Nejvíc mě upoutalo tátovo kreslící prkno, tužky a barevné pastelky, křivítka a šablonky na písmenka. Byly to uhelné prázdniny, když jsem chodila asi ještě do školky a on mě chudák musel vzít do práce. Neměli jsme hlídací babičku. To mě opravdu bavilo a fascinovalo.

Tvůj tatínek stál u zrodu společnosti NOVÁK & PARTNER. Jaký byl jeho profesní příběh a čím Tě osobně ovlivnil?

Táta byl kromě mostaře také muzikant. V mládí měl kapelu, která byla docela úspěšná a máma v ní zpívala. Dostali se časem k životnímu zlomu, buď pokračovat v obojím, ale ubrat jen na půl plynu, nebo jeden zájem upřednostnit. Kapelu předal kamarádovi. Pak přišel další čas pro velké rozhodnutí v době po sametové revoluci. V tu dobu založil firmu NOVÁK&PARTNER. Můj život ovlivňovalo obojí. Muziku mám ráda taky, je pro mě únik. S ní jsem ten jiný člověk, než v práci. A firma je doteď součástí mého profesního života.

Vzpomeneš si na chvíli, kdy jsi začala vnímat, že jeho práce není "jen práce", ale něco hlubšího?

No já nevím, nic z toho, co táta dělal, nebylo JEN… Buď to bylo naplno nebo to nesnášel a rychle se tomu vyhnul. "Jen práce", znamená odsedět si 8 hodin za stolem a pak zmizet. Z mých vzpomínek to k němu nepasuje.

Jaké to bylo vstoupit do firmy, kde tatínek patřil k hlavním osobnostem? Měla jsi pocit zodpovědnosti už tehdy?

Měla jsem možná spoustu věcí jednodušších, dostala jsem příležitost. Ale ano, zodpovědnost je větší. Není to jen tak, něco zkazit. Měla jsem pocit, že je na mě pořád vidět.

Když ses stala jednatelkou, vnímala jsi to jako přirozený vývoj, nebo spíš jako velkou výzvu?

Já jsem se vlastně stala jednatelkou 3x a pokaždé to bylo trochu jiné. Poprvé rozhodla "rodinná rada", když se zakládala společnost NOVÁK & PARTNER, že bude výhodné mít 2 jednatele. To jsem to skoro nevnímala. Byla jsem student jako každý jiný, hrála jsem basket a to byl můj svět. Brigádničila jsem ve firmě jako konstruktérka, mastila jsem jeden "armovák" za druhým, ale jednatelkou jsem byla do počtu.
Po druhé bylo všechno jinak. Můj dosavadní svět se chvíli před tím zhroutil. Táta onemocněl, já jsem se rozvedla a starala se o 2 malé děti sama, firmu jsme z větší části prodali Valbeku. Musela jsem začít být prostě opravdu dospělá. A ano, tam to pro mě byla dost velká výzva vlastně úplně všeho - nejen práce, ale i rodina, moje děti. Ty roky nebyly lehké, ale v takové situaci se dost poznáte, poznáte přátele a postupně se přestanete bát. To jsem taky už opravdu jako jednatelka pracovala, nejen do počtu. Postupně strach přešel a začalo mě to bavit.
Po třetí, po definitivní fúzi s Valbekem přišel Roman Lenner s nabídkou, abych byla jednatelkou dál, tedy ve Valbeku. To byla rovněž výzva. Čtyřikrát větší společnost se středisky různě po republice. Z počátku se mi do toho moc nechtělo, ale zkuste říct Romanovi Lennerovi, že se bojíte, že to nezvládnete.

Co bylo nejtěžší na tom navázat na práci Tvého otce? A co se naopak dařilo díky jeho odkazu?

Úplně všechno. Vždy jsem měla pocit, že mu nesahám ani po kotníky a že nemám šanci. Nyní zpětně a po letech je něco takového vlastně náš rodinný motor. Nikdy nejsme dost spokojení. Vždy je co zlepšovat a hlavně se chceme zlepšovat. Stojí to za to ve dvaceti, ve třiceti i teď po padesátce. Moje máma po mě minulý týden, ve svých 82 letech, chtěla naistalovat Instagram. A táta byl taky takový. Máme snahu se stále něco učit a nevzdávat se. Nespokojenost asi není nejlepší vlastnost, kterou můžete dostat do vínku, ale co s tím, je to zkrátka tak.

Věříš, že by Tvá dosavadní rozhodnutí týkající se pracovních záležitostí kvitoval?

Tak to vážně nevím. Poslední roky života byl na firmu hodně pyšný a zahrnoval do toho i mě. Ale dřív jsem měla vždycky pocit, že neumím takových věcí, které ode mě očekává. Tak jako tak, měl mě rád a určitě by mi všechny chyby odpustil.

Název společnosti NOVÁK & PARNER v roce 2020 zanikl. Příběh však pokračuje pod firmou Valbek, spol. s r.o. na pražské pobočce. Jak moc je to pro Tebe zásadní změna?

Nebudu lhát. Když jsme podepsali poslední papíry o fúzi, musela jsem si na hodinku odběhnout do Grébovky do parku trochu pobrečet. To jsme asi my, nostalgické ženy. Ale jinak se podle mě žádná velká změna nekoná. Jsme tu stejní lidé, děláme tu stejnou práci. A ten krok byl naprosto logický a v pořádku, jsem spokojená.

Co je podle Tebe největší hodnota, kterou firma nese dál – ať už z dob zakladatelů, nebo dnes?

Pořád si myslím, že je to za prvé kvalita. Jasně, že se nám taky někdy nedaří. Ale nemávneme rukou, hledáme vnitřní cesty a kvality si prostě ceníme. Za druhé je to klima, kultura. Ano, říká se, že se u nás hodně pracuje. Ale pořád to cítím tak, že jsme rodinná firma, nemáme nesmyslnou, kostnatou hierarchii. Každý může mluvit s každým. Když potkáte v kuchyňce ředitele, můžete si s ním porozprávět o dětech, můžete mu říct, že něco nefunguje. Rozrostli jsme se hodně, máme spoustu nových zaměstnanců, tak věřím, že i oni to mohou cítit.

Ty sis od začátku prošla několika různými pracovními pozicemi. Jakými? Vnímala jsi někdy jako žena ve stavebnictví, že to máš těžší? Nebo naopak, že jsi měla díky tomu něco navíc?

Všechny už jsem popsala. Aktuálně jen, že nejsem jednatelkou a zůstávám součástí obchodního oddělení. Je to změna, nad kterou jsem hodně váhala. Ale potřebuji mít v životě víc klidu.

Jak se změnil Tvůj vlastní přístup k práci a vedení firmy za ta léta?

Hodně jsem se uklidnila. Těch zažehnaných krizí byla spousta. Dneska vím, že to, co zpočátku nevypadá lehce, se může snadno vyřešit. A největší průšvih obvykle vzniká z nenápadných "drobností". Takže se snažím nejdřív vypustit páru, trochu se vyvztekat a pak teprve řešit. Ne, že by to bylo vždy snadné a i dnes jsou situace, které mi rostou přes hlavu.

Jaké úkoly na Tebe každý den čekají?

Časem se to hodně změnilo. Ještě jako jednatelka NOVÁK&PARTNER jsem měla práci hodně pestrou. Výrobou se vždy zabýval František Hanuš a na mě byla ta kupa ostatních drobností provozních – všechny právní požadavky od personálních až po povolení k parkování, provoz kanceláří - aby fungovalo všechno, co fungovat má. Pak taky činnosti obchodního oddělení - nabídky a smlouvy. Spojením s Valbekem mi hodně práce ubylo, protože spousty věcí řeší centrála v Liberci. Přibyly nabídky a smlouvy, těch mi projde rukama víc. Dál se starám o provoz zde v Praze a občas trochu i pro sesterské společnosti.

Málokdo vydrží v jedné firmě přes 30 let. Co je pro Tebe ten hlavní důvod, proč jsi nikdy nezměnila směr?

Původně jsem chtěla být projektantkou, ale tím, že se ze mě stala jednatelka, začala jsem se starat o tu svojí "tlupu". Zřejmě je v tom opět něco ženského až mateřského. Je to můj prostor, moje hospodářství, moji lidé, které mám ráda a těší mě, že je znám dlouho. Teď jsem tím odchodem z funkce zvolnila – je to třeba i proto, abych tu práci mohla dělat ještě dlouho.

Jaké momenty vnímáš jako milníky – profesní i osobní?

Rozhodně rozvod a po něm můj druhý nástup na pozici jednatelky. Tam jsem se stala jiným člověkem. A teď zvolňuji, to je taky nová etapa nebo možná nový pohled, uvidíme, jak mi to půjde.

Máte za sebou další stěhování pobočky v Praze relativně po krátké době. Jak lidé reagují na tyto změny? Je to pro váš tým další pozitivní impuls – nové místo, uspokojivé zázemí?

Je to vždy i příležitost na změny, které se vám jinak těžko dělají. Takové provětrání. Prvním stěhováním, myslím v roce 2004, jsme se pouze přesunuli o pár domů vedle, do lepšího pracovního prostředí. Druhým, jsme některým kolegům prodloužili cestu do práce a někteří bohužel odešli. Snažili jsem se, ale měli jsme tenkrát výpověď z kanceláří a na celou akci jen 6 měsíců, takže z tohoto pohledu jsme to podle mě zvládli dobře. Tentokrát potřetí už zase nedošlo na tak velkou změnu v poloze. Stěhovali jsme se do lepšího, takže věřím, že jsou všichni spokojení.Jen bych byla ráda, kdybychom se už stěhovat nemuseli, stačilo!

Co bys chtěla, aby lidé vnímali jako odkaz Tvého otce – nejen v rámci firmy, ale obecně?

Když něco opravdu chcete, tak je to možné. Řešení problémů začínejte u sebe, tam můžete udělat největší posun a změnu.

Myslíš, že rodinný duch a firemní kultura se dají udržet i dnes, v době neustálých změn?

Ano, rozhodně. Výzva je udržet to všechno vzhledem k velikosti firmy. Ale lidé jsou sociální tvorové a to je to podstatné, co musíme vnímat a s čím musíme počítat, i když nás už je v holdingu skoro 600.

Kdybys dnes mohla dát radu Petře z roku 1993, co bys jí řekla?

Asi „Neboj a měj radost ze života“.

V čem by nový nastupující lidé do Valbeku měli nacházet energii a inspiraci pro práci?

Každý chce žít šťastný život a málokdo přesně ví, co to je. Myslím, že pomáhá, pokud najdete ve svém životě nějaký smysl, něco, co vás aspoň trošku přesahuje. A rozhodně jednou z možností je něco umět, třeba umět svojí práci. Chce to trochu vytrvalosti a taky snahy, vydržte a uvidíte, budete mít radost.